PR Červená louka, Hlavačov a Olešenský pivovar

Krátce po jedenácté jsme se sešli na krupském nádraží, připraveni vyrazit vstříc květnovému výšlapu.
Vlak nás za pár minut dopravil do Lužné u Rakovníka, kde se k nám připojili přátelé z Rakovníka. A tak se nás sešlo pěkných 23 turistických nadšenců – akorát na jednu výpravu a dvě termosky s kávou.

Naše první zastávka? Kostel Husova sboru.
Ten sice původně v plánu úplně nebyl, ale když už nám stál v cestě, byla by škoda ho minout. Trocha kultury ještě nikdy žádnému výletu neuškodila – a nám to dodalo příjemný začátek putování.

Slavnostní otevření kostela se konalo 6. července 1926 a byla to sláva veliká. Přijelo na 3000 lidí, byl rozvinut prapor, projev měl bratr patriarcha dr. Farský. Přišla i léta smutná, nadšení opadalo. Po roce 1948 komunistická ideologie zahájila s církví tvrdý boj a věřící to – zvláště v padesátých letech – neměli lehké. Bratr Slavík, poslední kněz, který se snažil dodržovat církevní zvyky, byl odvolán...

Na jeho místo i do bytu v kostele přišla rodina Bolkových. Bolek - původně kněz – z církve vystoupil a stal se aktivním "bojovníkem" proti církvi. V kostele byla zřízena knihovna, na chodbě pro mládež umístěn stůl na stolní tenis, výzdoba přemalována, dokonce i postava Mistra Jana na zdi přebílena. Budova Husova sboru chátrala, pozemky kolem byly postupně rozprodány na stavbu rodinných domků. Blýskat na lepší časy se začalo po roce 1989. Kostel byl znovu otevřen, ale nebyl to pěkný pohled. Začaly nejnutnější opravy, byly obnoveny bohoslužby... V roce 2007 byl kostel prohlášen kulturní památkou...

Od Husova sboru se vydáváme po silnici směrem k Lišanům.
Za železničním přejezdem odbočujeme do lesa – a po delší příjemné rovince vzápětí přichází i kopec. Ne takový ten "pohodový nedělní", ale poctivý, upřímný stoupák. V hovoru skupiny nastává mírné ticho – ne snad z únavy, spíš se každý potřebuje soustředit na dýchání. Les je krásný, stín příjemný a nakonec se z toho stoupání vyklube takový ten typ kopce, na který si s úsměvem vzpomenete – ale až druhý den.

Na vrcholu míjíme pískovnu, kde těžba postupně ukrajuje z kopce, na němž kdysi stával hrad Hlavačov.
Původní stezku, která k němu vedla, už zcela pohltila. Zastavujeme u informační tabule, Václav se ujímá slova a přidává zajímavý výklad – o zaniklém hradu, o krajině, a o čase, který neúprosně mění tvář míst, kudy právě procházíme. 

O hradu Hlavačov se toho ví jen málo. Nejmenoval se Hlavačov, ale Starý hrádek (castellum vetus). Podle Tomáše Durdíka byl hradem přechodného typu, tedy z dřevohlinitých hradeb a hrázděných budov s minimálním využitím kamene. Po archeologických výzkumech, které zde prováděl v roce 1974 usoudil, že se jednalo o jeden z nejrozsáhlejších hradů tohoto typu a že byl postaven zřejmě na počátku 13. století...

Kdysi tu stával vodní mlýn ze 14. století – dnes z něj zbyl jen náhonový rybníček. Místo má ale pořád své kouzlo. Podle dochovaných záznamů mlýn pustl během třicetileté války, později byl obnoven, ale čas k němu už dál milosrdný nebyl. Míval různá jména, Hlavačovský, Špitální, Palouček, Červený... My si tu na chvíli odpočineme, nasajeme atmosféru a pak pokračujeme.  

Přecházíme silnici a ocitáme se v Přírodní rezervaci Červená louka – hlavním cíli výletu. Podle našeho průvodce už zdejší chráněná vegetace není tak bohatá jako dřív, ale i tak je na co se dívat. Mezi květy rozpoznáváme kostival, upolín, prstnatec, kosatce i blatouchy. Z fauny zahlédneme jen ještěrku – bobr sice zůstává v utajení, ale jeho práci (v podobě ohlodaných stromů) rozhodně nepřehlédneme.

Červená louka byla jako chráněné území vyhlášena v roce 1989, tehdy jako chráněný přírodní výtvor podle zákona 40/1956 Sb. usnesením rady ONV v Rakovníku č. 91 ze dne 16. června 1989. Na přírodní rezervaci byla přehlášena okresním úřadem v Rakovníku 1.11.1997. Rozkládá se na území tří katastrů – Olešná, Rakovník a Lišany, celková výměra je přibližně 23 ha, ochranné pásmo není vyhlášeno, je ze zákona 50 m od hranice.

Hlavním předmětem ochrany jsou společenstva vlhkých až zrašelinělých luk s výskytem řady chráněných druhů, zvonečníku hlavatého, všivce bahenního, kosatce sibiřského, ostřice Davallovy, prstnatce májového, upolínu nejvyššího, kostivalu českého aj.

Z chráněných živočichů můžeme spatřit např. potápku roháče, ťuhýka obecného, motáka pochopa, ropuchu obecnou, skokana štíhlého, ještěrku obecnou, slepýše křehkého, od roku 2012 bobra evropského.

Cesta je příjemná, nohy už neprotestují. Kousek před obcí míjíme dančí farmu místního podnikatele. Daněli na nás hledí s výrazem "Zase turisti", ale jinak klidně přežvykují a nenechají se vyvést z míry. Do obce přicházíme cestou kolem Olešenského rybníka, kde se voda zrcadlí v slunečních paprscích a skoro láká ke koupeli. My už ale máme jiné priority. Po příjemných dvanácti kilometrech dorážíme do obce a usedáme pod pergolou pivovaru Olešná. Letní stánek je již otevřený, atmosféra pohodová a první doušek vychlazeného piva je nám všem zaslouženou odměnou.

Zámek stojí uprostřed velkého hospodářského dvora na místě původní tvrze, kterou nechal postavit roku 1507 křivoklátský hejtman Jiří Bírka z Násilé. Po jeho smrti připadly tvrz, ves a dvůr Janu Šlovskému ze Šlovic, který tvrz přestavěl na renesanční zámek. Šlovští drželi Olešnou do třicetileté války, pak se zde majitelé hodně střídali, až roku 1776 ji získal Jan Štěpán Meraviglia-Crivelli. Ten přestavěl zámek do dnešní podoby. V jeho době byl na Olešné také funkční pivovar. Když pak roku 1836 koupil Olešnou Karel Egon II. z Fürstenbergu byl pivovar zrušen a přestavěn na lihovar, zámek byl degradován na ubytovnu a skladiště.

Za pozemkové reformy po první světové válce získalo zbytkový statek (včetně lesů) i se zámkem město Rakovník. Pro neutěšenou finanční situaci prodalo město Rakovník v roce 1934 zbytkový statek se zámkem ing Karlu Gallerovi, generálnímu řediteli České uhelné společnosti v Praze. Lesy zůstaly majetkem města Rakovníka. Po roce 1948 byl zámek zestátněn a v zámku a přilehlých budovách zřízena Strojní a traktorová stanice Olešná. Po roce 1989 byl zámek vrácen potomkům původních majitelů kteří jej postupně opravují.

HP s citacemi z materiálů V. Somola