Podzimní výlet za relikviářem sv. Maura s návštěvou Botanické zahrady v Bečově nad Teplou

Podzimní výlet za relikviářem sv. Maura sliboval dobrodružství – s napětím v logistice, časovým limitem a odhodláním pokořit plán trasy dřív, než nám ujede poslední vlak. 

Startujeme v 8:00 z Krupé od Jednoty. Vyrážíme třemi auty, směr Rakovník, kde nás čeká další spoj – vlak do Bečova nad Teplou. V Rakovníku se připojují ještě tři stejně naladění dobrodruzi a tak s celkem dvanácti batohy se svačinami vyhlížíme vlak. 

Cesta legendární lokálkou Rakovník–Bečov nám zabere něco přes dvě hodiny, což je přesně ten správný časový rámec na pokec, rozdělení zásob a načerpání historických zajímavostí.

Koncesi na stavbu dráhy vydal císařpán 31. května 1895. Stavba trati měla ztížené podmínky, protože byla považována za vojensky strategickou. Křižovací stanice museli stavitelé vybavit kolejemi o užitečné délce 346 metrů, vodárnami a skladišti uhlí v Bečově a v Bochově točnu a výtopnu o třech stáních.

Výstavba se stihla za osmnáct měsíců. Celkem to bylo 105 km trati, 10 nádraží, stejně zastávek s nákladišti. Měli na to jen krumpáč, lopatu a koňský povoz. Za války se jezdilo jen do Šanova a na samém konci pak už vůbec...

Od Šanova máme téměř celý vagón jen pro sebe – takový luxus obvykle zažívají jen filmové hvězdy a školní výlety. Za okny se střídají podzimní lesy, které vypadají, že by se v nich houby daly sbírat přímo za jízdy – stačilo by otevřít okno a máchnout košíkem. Míjíme pole, remízky a známé vísky – Pšovlky, Jesenice, Chýše, Blatno... Výklad jede na plné obrátky, a tak i cesta svižně ubíhá.

Na přelomu 20. a 30. let se na trati postupně zavádí motorizace osobní dopravy, nejprve malé věžáky, později Hurvínek a Orchestrion. V roce 1976 tu dojezdila pára. Na bochovské větvi se doprava různě omezovala, až 31. května 1996 skončila docela. V posledních letech se trať všelijak omezuje. Mizí výpravní budovy, vodárny, kolejiště a uvidíme, jak dlouho bude ještě trvat...

V Bečově seskakujeme z vlaku s elegancí, která je vlastní jen ostříleným výletníkům. Od nádraží jdeme po silnici, přes mostek přes řeku. Za mostkem pak stoupáme mírně do kopce směrem k zámku. U zámku se zastavujeme na tradiční skupinové foto. Nádvořím míříme ke kase, kde nás čeká drobná výměna: batohy za vstupenky. Zavazadla putují do úschovny a my do předsálí expozice. Vstupujeme skrz bezpečnostní rám...

A pak už se noříme do ticha a lesku výstavy.  Příběh relikviáře sv. Maura před námi září jako poklad ze starých legend a my tušíme, že čas je náš největší nepřítel – expozice by si zasloužila půlden, ale my máme hodinu. Procházíme fascinovaně jednotlivé sály, oči přecházejí, mozky se snaží vstřebat co nejvíc, ale víme, že bychom se sem měli vrátit – ideálně bez časomíry v patách.

Relikviář sv. Maura je významná románská památka pocházející z první třetiny třináctého století a po českých korunovačních klenotech je považován za druhou nejcennější památku uloženou na českém území. Byl vyroben na zakázku Gérarda de Rumigny, biskupa v Camvrai pro uložení relivkií sv. Jana Křtitele, později i sv. Maura, sv. Timoteje a sv. Apolináře. Byl umístěn v kláštěře sv. Jana Křtitele ve valonském Florennes. Klášter by v obdoví Francouzské revoluce zrušen a vypleněn. Relikviář byl jednou z mála věcí, která se zachovala a zůstal odložen v sakristii farního kostela ve Florennes.

V roce 1838 jej zakoupil Alfréd de Beaufort-Spontin a nechal jej restaurovat. Jeho syn Friedrich jej později převezl na svůj zámek v Bečově nad Teplou. Za druhé světové války jej Heinrich Beaufort-Spontin ukryl pod podlahu do hradní kaple Navštívení Panny Marie...

Další osudy relikviáře jsou jak vystřižené z akčního filmu. Teta Heinrichova vnuka Elisabeth a její muž Max von Croy oslovili amerického lovce pokladů Dannyho Douglase, aby relikviář vyzvedl a vyvezl z tehdejšího Československa... (pro celý příběh si zajeďte do Bečova, stojí to za to).

Ke vstupu k samotnému relikviáři se dostáváme regulovaně turniketem, který nás pouští pěkně po dávkách. Není to nápor na nervy, spíš na trpělivost – ale co bychom neudělali pro setkání s jedním z nejvzácnějších pokladů středověké Evropy. Uvnitř tiše obdivujeme detailní a trpělivou práci restaurátorů, kteří do zlatých ozdob doslova vdechli nový lesk. A pak je tu ona dubová schránka – sice poznamenaná časem i historií, ale stále hrdě nesoucí odkaz minulosti.

A protože správný výlet má končit vysoko – vystoupáme i na zámeckou vyhlídku. Krajina se rozprostírá do dálky v nádherných výhledech a nám je jasné, že právě tohle je ta pomyslná třešnička na dortu.

Když už jsme u těch dortů… Zámecká kavárna nás vítá otevřenou náručí. Dortíky mizí téměř rychleji než tehdy relikviář z bečovského zámku. Kdo má chuť na něco tradičnějšího, sáhne po výtečné kulajdě nebo dršťkové.

Po příjemném posezení a krátké regeneraci vyrážíme zpět k nádraží – tedy skoro. Ještě si totiž odbočíme před mostem a pěšinou podél říčky Teplé míříme k Bečovské botanické zahradě. Je to asi 500 metrů klidné chůze.

Botanickou zahradu v Bečově nad Teplou založil už v roce 1918 Jan Ferdinand Koditek, zámecký zahradní rodu Beauford-Spontin. Původní rozloha byla 19 ha. Její původní název zněl "Beaufortské alpinum a zahrada u Korunního rybníka". U vstupu do zahrady – kde byl původně Ertlův mlýn byly vybudovány skleníky (v současné době je tu závod Elektro). Zahrada v té době nebyla veřejná a dostupná byla jen na zvláštní povolení majitele.

Po druhé světové válce přešla zahrada pod státní správu, což znamenalo její praktickou likvidaci. Rybník byl vypuštěný a zarostlý, vzácné rostliny ponechány osoudu a vykáceno bylo mnoho vzácných dřevin.

O znovuzrození botanické zahrady se nyní stará Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Berkut, které se podařilo získat v roce 2005 část zahrady do vlastnictví. Byl proveden dendrologický průzkum, geodetické zaměření a vykácení náletových dřevin. Vyčištěn středověký náhon a začalo postupné obnovování původní skalky. Většina prací je realizována dobrovolnickými aktivitami a každoročně tu probíhá mezinárodní studentský workcamp.

Botanická zahrada nás vítá jako podzimní pohádka. I když většina rostlin už má "posezónní kabát", podzimní jiřiny jedou naplno a svými barvami září tak, že by klidně mohly soutěžit s listím okolních stromů. Stoupáme vzhůru po jedné z lesních stezek – kolem "broukoviště", "ještěrkoviště" a "ptačníku", což zní jako z přírodovědné pohádky a funguje skvěle i na dospělé. Na konci nás čeká srub – vyhlídkový, odpočinkový a především s nádherným výhledem na celou zahradu. 

Zahrada nabízí víc než jen kytky – oddychové zóny jako stvořené pro svačinový piknik, koutky pro děti, a co je důležité – občerstvení. A je v provozu! Dáváme si pivko a obhlížíme rybník, kde jeden statečný leknín ještě vzdoruje roční době a kvete jako by se nechumelilo.

Dne 5. února 2014 byla Bečovská botanická zahrada přijata za řádného člena Unie botanických zahrad České republiky a v soutěži Má vlast získala ocenění Nejkrásnější proměna roku 2013. Je to jediná botanická zahrada v ČR financovaná ze zdrojů neziskové organizace...

Cestou zpět obdivujeme vzácné dřeviny a keře, které se tváří, jako by podzim byl jejich chvíle slávy. Ale čas je neúprosný – hodinky tikají, vlak nečeká. Se slibem, že se sem rozhodně musíme vrátit, až všechno pokvete a zahrada bude opět v plné kráse, se vydáváme zpět k nádraží.

Zpáteční cesta vlakem má nečekané zpestření – hodinovou přestávku ve Žluticích. Místní restaurace se ukázala jako pohostinné místo k doladění energie. Všichni jsme spokojení, někteří dokonce natolik, že na chvíli zapomněli, že vlak má jízdní řád. Nakonec však nastupujeme všichni.

Náš první vlakový výlet v historii turistického oddílu se jednoznačně vydařil! Dobrodružství, kulturní zážitek, podzimní příroda – to vše se spojilo do dne, na který budeme dlouho vzpomínat. A protože nám to šlapalo (doslova i obrazně), rozhodli jsme se, že každý rok podnikneme aspoň jeden výjezd za hranice okresu. Návrhy už se začínají rýsovat.

Děkujeme všem zúčastněným – za dobrou náladu, přesné příchody (většinou), komentáře, výšlapy i chuť objevovat.
Těšíme se na další společné kroky, kilometry i zážitky!

V textu jsou použity citace z materiálů našeho průvodce V. Somola.