Z Krčelu do Rakovníka - aneb když je procházka dlouhá tak akorát...
Tahle vycházka měla hned dvě "nej". Byla nejkratší v historii našeho turistického oddílu a zároveň se pyšnila největším počtem účastníků (tedy pokud nepočítáme novoroční přípitky, kde bývá konkurence tradičně silná). 😍
Z Krupé vyrážíme dvěma auty, což vypadá poměrně nenápadně – je nás zatím jen osm. V Rakovníku už ale čekají další posily a do linkového autobusu nás nakonec nastupuje úctyhodných čtyřiadvacet. Řidič je lehce zaskočený. Jednak proto, že tolik cestujících v sobotu ráno na této lince běžně nepotkává, a jednak proto, že nikoho z nás nenapadlo pořídit si hromadnou jízdenku. Překvapená je i pravidelná cestující, která si nejspíš chvíli myslela, že jede na zájezd.
Po vystoupení na zastávce Rozcestí Lubná následuje krátká zastávka u bývalé budovy podniku ČLUZ (dnes tu mají svá sídla další rakovnické firmy). Musíme hodně napínat uši, abychom slyšeli Václavovo povídání (provoz na hlavní silnici je fakt silný).
Hornická činnost v prostoru Šamotky začíná v polovině 19. století. V sedmdesátých letech tu těžila společnost "Moravia", která mj, zakládala doly Jan a Moritz (70m), a jejíž majetek v roce 1879 zakoupil uhlobaron Hynek Vondráček s bratry Guttmany. Důlních děl bylo v prostoru Šamotky asi deset, ale ty dvě výše uvedené šachty jsou významné tím, že jejich haldy zahořely. Vondráčkův zeťák Stránecký, který tam dlel na letním bytě, poznal, že se na těch haldách vypálil lupek. V roce 1882 zdejší doly zatopila voda a s dolováním byl konec. Na místě šachty Moritz ale prakticky okamžitě vznikl podnik na výrobu šamotu a šamotového zboží, který zpracovával zdejší odvaly, a když došly, hledal jinde. A našel v Krčelu.
Poté se naše skupina vydává husím pochodem podél silnice směrem k Pavlíkovu. Po několika metrech odbočujeme vpravo na polní cestu k osadě Krčelák. Hluk aut už tu není tak silný a z cesty je vidět i vršek těžní věže bývalého dolu Máj.
Jáma dolu byla hloubena v roce 1952, původně jako výdušná k dolu Rako. V době, kdy Rako spadalo pod ČLUZ fungoval 1. máj jako těžní důl. Hloubka 92 m.
Nad hlavami nám několikrát prolétl vlečený větroň. Počasí totiž přeje létání stejně jako turistice a na letišti panuje čilý ruch. Po průchodu osadou následuje ještě krátký úsek po silnici, než se napojíme na cyklostezku Pavlíkov–Rakovník. Ta je opravdu krásná. Tedy hlavně ve směru, kterým jdeme my. Z kopce. Opačným směrem by se při aktuálních teplotách jednalo spíše o sportovní výkon hodný obdivu než o pohodovou vycházku. Jelikož měla být akce nenáročná, shledáváme, že směr trasy byl zvolen velmi moudře.
Cesta pokračuje kolem Jalového potoka. A nebyl by to Václav, kdyby po cestě loukou nesvíral v ruce nějakou bylinu nebo travinu a neobohatil nás o zajímavosti z oblasti jeho milované botaniky.
Poučeni i pobaveni jsme pokračovali lesní stezkou, která nás konejší vítaným stínem. U jedné z informačních tabulí naučné stezky proběhlo krátké studium jedné z informačních cedulí (píše se na ní o pavlíkovském rodáku, který při těžbě břidlice objevil nový minerál) a svačina. Zdárně jsme "zdolali" Pavlíkovské vršky. Uvozovky jsou na místě, protože většina zdolávání probíhala z kopce, což výrazně zvyšovalo naše turistické sebevědomí.
Před rozcestím Pod Pavlíkovskými vršky se podařilo objevit pozůstatky náspů zaniklé železnice. Některé byly patrné jen velmi nenápadně, ale zkušenému oku našeho průvodce neunikly.
V šedesátých letech devatenáctého století se v rakovnickém hornictví objevuje svobodný pán Puthon. Některé doly skoupil a roku 1864 získal povolení k založení "Rakovnické horní společnosti". Po zakoupení dalších dolů v Krčelu vytvořil nový podnik "UHELNÉ DOLY V KRČELÁKU" Těžil tu, ale očekávané výsledky nepřicházely, tak roku 1872 vyhlásil bankrot. Jeho podíly převzala vídeňská společnost Hervig-Woller, která vyplatila ostatní podílníky a těžbu značně zvelebila. Zavedla parní stroje a postavila úzkorozchodnou dráhu na rakovnické nádraží. Těžila tu uhlí i lupek (ten se tu i vypaloval) do roku 1883. Pak tu těžili ještě další drobní těžaři, ale zlatá doba dolování v Krčelu už byla pryč.
Návrh na prodloužení trasy směrem k Papírně a Hradcovu mlýnu byl po demokratickém hlasování zamítnut. Horko mělo v této debatě silný mandát. A tak cesta tentokrát skončila na Tyršově koupališti u Dřeváku, kde následovala skupinová terapie (viz fotogalerie) a zasloužený odpočinek. Někteří účastníci se shodli, že léčebné účinky studeného občerstvení rozhodně stojí za další odborné zkoumání... 😄
Děkujeme všem za účast. Věříme, že se procházka líbila, i když byla kratší než bývá zvykem. Někdy totiž platí, že není důležité, kolik kilometrů člověk nachodí, ale s kým je nachodí...
Na shledanou zase na podzim! 🍀
HP s pomocí Václavových poznámek
